My Chemical Romance

Na toto interwiew se dostavili Ray Toro a Mikey Way, protože ostatní byli vyčerpaní a spali.

,,Zachraňujeme lidi před sebevraždou"

Pro vaši novou desku jste si vymysleli alter ego, fiktivní kapelu The Black Parade. Čí to byl nápad?

Ray: S tím přišel Gerard. Byl pohlcený novým konceptem naší new desky. Dělal na tom od rána do noci a jednou ho napadlo vytvořit si svoje alter ego. Nadchlo nás to, protože jsme se od poslední desky změnili. Dospěli jsme a to se odrazilo na muzice. Pro lepší představení naší nové tváře fanouškům jsme vytvořili The Black Parade.

Kostýmy pro The Black Parade vytvořila Colleen Atwood, která se podílela na kostýmech k filmům Mars útočí! Nebo Ospalá díra. Jak probíhala spolupráce?

Ray: Gerard jí dal svoje návrhy kostýmů, jak by měly vypadat a podařilo se je realizovat. Když jsme ty kostýmy poprvé zkoušeli, netušili jsme, že nám tak padnou a budou se nám tak líbit. Měli jsme v nich pocit, jako bychom byli nějací superhrdinové.

Mikey: Colleen je neuvěřitelná, dělala na mých nejoblíbenějších filmech jako je např. Střihoruký Edward, kdy dělala kostým pro Johnnyho Deppa.

A nosíte ty kostými i na koncerty?

Ray: To by jsme rádi, ale je v nich vedro k nevydržení. Trošku je předěláme a pojedeme v nich další část našeho turné.

Na vašem DVD Life On The Murder Scene padaly vtípky, že si moc často neměníte a neperete oblečení. Jak jste na tom teď? Už je to lepší?

Ray: No, ani ne. Frank nosí pořád tu samou košili odzačátku turné, což bylo už dáááávno. Až dneska ji poslal do čistírny. Byla fakt nechutná, plná fleků od potu. Fakt odporný.

My Chemical Romance mají všichni spojený výhradně s černou barvou. Nosíte i v soukromí jenom černou?

Ray: No, teď mám tmavě modré džíny, ale jinak mám všechno oblečení tmavé. Nepamatuju se, kdy jsem měl naposledy na sobě barevné tričko.

Mikey: Já mám teď fialovo-bílou mikinu, takže občas barvy nosíme.

V rozhovorech často zmiňujete, že všichni, kromě bubeníka Boba, pocházíte z New Jersey a to ze čtvrti, která není zrovna bezpečná. Myslíte si, že je to důvod, proč máte ,,temnou image"?

Mikey: Určitě. Jako malí jsme byli tiché, ušlápnuté děcka- podivíni. S Gerardem (bráchou) jsme neměli moc kamarádů a tak jsme si hráli jen spolu. A to tě ovlivní.

A pořád tam bydlíte?

Mikey: Bydlím v New Jersey, ale v jiné čtvrti.

Ray: Já tam bydlím, protože když mám volno, tak chci být s kámošema, s rodinou a lidma, na které jinak nemám čas. Rád bych žil někde jinde, ale nevím, jestli to město dokážu někdy opustit.

Kdy jste si uvědomili, že jste slavní?

Mikey: Já si to pořád neuvědomuju, ani mi to tak nepřipadá.

Ray: Já od doby, kdy mi rodiče volali, že jsem byl v TV, časopise ..atd. V tu chvíli mi to dojde a mám zvláštní pocit, když se o mě píše v časopisech jako je Spin nebo Rolling Stone, který jsem vždycky četl.

Před vaším prvním koncertem jste se prý hodně opili, abyste se zbavili trémy. Pořád máte stejný recept na trému?

Mikey: No, tenkrát jsem se pořádně zlil. Teď se před koncertem jen rozhejbu.

Ray: Každý máme svůj rituál. Taky máme jeden společný. Vždycky před konzíkem se postavíme do dvou řad. Na jedný straně kapela, na druhý naše crew a jak jdeme proti sobě, tak si plácnem. Ale včera v Mnichově, jsme se postavili na opačné strany. Báli jsme se, že by se nám vystoupení nepovedlo, tak jsme se museli vymněnit. Takhle se bavíme před koncertem vždycky. Jinak se poflakujeme v zákulisí a relaxujeme.

Letos v létě jste hráli na festivalu v Readingu, kde vás někteří lidi moc nevzali a házeli po vás kelímky. Co vás přimnělo zůstat na pódiu a odehrát celý set?

Ray: Začala to skupinka lidí, co nás buď neměli rádi nebo byli opilý, nevím… Pak se k nim přidali i fanoušci, páč v ten moment to pro ně byla sranda. To nás ale vyprovokovalo zahrát líp než normálně. Byla to výzva, kterou jsme chtěli překonat. Z našeho pohledu to byl úspěšný koncert, protože jsme podali skvělí výkon.

Jméno vaší kapely vzešlo z názvu románu od Irvina Welsche: Ectasy: Three Tales of Chemical Romance. Kontaktovali jste ho? Víte, jestli vaši kapelu zná?

Mikey: Netuším, nikdy mě to nenapadlo.. Možná se s ním někdy spojíme.

Ray: Já jen vím, že nás zná Stephen King, což nás potěšilo. Dokonce se v jeho nejnovější knížce o nás zmínil. Máme z toho velkou radost.

Gerard říkal, že mu MCR dvakrát zachránili život a že tahle kapela může zachránit život i dalším lidem. Jak to chcete udělat?

Ray: Fanoušci říkají, že jim naše hudba rozšířila obzory a zvýšila sebevědomí. Nedávno jsem četl dopis od holky, která byla nekomunikativní a stydlivá. Na našich koncertch a fórech se skamarádila s lidma, kteří na tom byli jako ona. Taky nám psali lidi, kteří mysleli na sebevraždu, ale jak se zaposlouchali do naší hudby, změnili názor. Takže takhle zachraňujeme. Nabádáme lidi, ať naloží se svým životem, jak nejlíp umí. Na koncertem hlásáme, ať si svého života váží a že každý je tady z nějakého důvodu a proto má jeho život smysl. A o tom je The Black Parade.

Takže zůstáváte v kontaktu s vašimi fanoušky? Ostatně v dnešní době máte nejoddanější fanoušky za všech skupin na světě…

Ray: Jasně, bavíme se s nima po koncertech, nebo když vyhrají setkání s náma. Je to čím dál tím těžší. Chodí nám totiž strašně moc dopisů a nestíháme odpovídat. A taky bohužel existují případy, že nedokážeme pomoct, protože nejsme odborníci, abychom řešili závažné problémy. Ale rozhodně při nich stojíme.